Trepča

Trepča (v srbské cyrilici Трепча, albánsky Trepça, v hybridní podobě též Trepç̌a) je hornicko-průmyslový komplex na severu Kosova. Ve své době patřil k největším zaměstnavatelům a průmyslovým podnikům na území socialistické Jugoslávie^[1] i Kosova.

Poloha

Areál se nachází v prostoru severně od Kosovské Mitrovice, v údolí řeky Ibar, na jižním předhůří pohoří Kopaonik. Obklopují jej vrcholy Majdan a Crni vrh.

Celý areál je rozdělen na tři části:

• Severní část: Belo Brdo, Crnac a Žuta Prlina
• Střední část: Stari Trg
• Jižní část: Hajvalija, Novo Brdo a Kišnica

Název

Název je albánského původu a pochází ze slov tre (tři) a poca, neboli pec. Označuje tři pece. V srbském jazyce obdobná etymologie nebyla dohledána, ačkoliv řada okolních toponym je právě slovanského, resp. srbského původu. Název pro lokalitu Stari trg je nicméně slovanského původu a nemá pro změnu ekvivalent albánský.

Historie

Středověk

V dobách středověku se již místní rudná bohatství využívala Těžba byla zahájena na konci 13. století za vlády srsbkého panovníka Štěpána Uroše II. Milutina a pokračovala s různými přestávkami až do století sedmnáctého.

První polovina 20. století

Jugoslávská vláda po roce 1918 usilovala o využití nerostného bohatství odlehlejších částí země, doma však neexistoval kapitál ani technologie pro tuto těžbu. Proto se rozhodla o spolupráci se zahraniční společností. Po skončení první světové války byla ustanovena komise, která měla spočítat válečné škody v zemi. Člen této komise Alexandar Wray, si povšiml, že v lokalitě dnešní Trepči se vyvěrají vody, které nesou stopy sloučenin bohatých na rudy. V roce 1924 byl proveden geologický průzkum; jednalo se o součást řady průzkumů oblasti jižní části nového státu, kde neybly rudy těženy. Vzhledem k tomu, jaké bohatství bylo nalezeno, vznikla společnost Trepca Mines Limited. Její ředitelství se nacházelo v Londýně, pobočka v Bělehradě a ve Zvečanu. Společnost zaměstnala 2400 pracovníků, z čehož bylo také 19 geologických odborníků. Důl zaměstnal i odborníky srbského, resp. jugoslávského původu ze Severní Ameriky i odjinud. Vyrostla vesnička (dělnická kolonie) v anglickém stylu.^[2]

Moderní důl byl vybudován během 20. a 30. let za pomocí investice z Velké Británie. Společnost Trepca Mines Limited vybudovala nové štoly v nedaleké blízkosti středověkých dolů. Nezbytné bylo postavit v okolí potřebnou infrastrukturu, proto vznikla nová silnice z Kosovské Mitrovice. Do roku 1931 byla dokončena i železnice. Postavena byla i lanová dráha. V kombinátu bylo ročně zpracováno 600–700 tisíc tun rud ročně. Důl byl otevřen v roce 1930 za přítomnosti tehdejšího panovníka krále Alexandra, ministra lesnictví a premiéra. Tehdejší kapacita dolu měla činit 500 t za den^[3] a do roku 1932 byla zvýšena na 2000 tun za den. Samotná Jugoslávie veškeré zpracované rudy vyvážela, neboť produkce značně převyšovala velmi malou domácí potřebu.

Roku 1936 se uskutečnila v Trepči stávka, kterou zorganizovaly místní buňky komunistické strany.^[4] Roku 1939 zde byl vybudován 122 m vysoký komín, nejvyšší ve své době na celém Balkánském poloostrově. V roce 1940 byla dána (jen rok před vypuknutím války na území tehdejší Jugoslávie) do provozu i slévárna olova.

Během druhé světové války byl podnik klíčovým pro německé válečné úsilí a nebyl předán na rozdíl od většiny kosovského území okupované Albánii. Byly zde vyráběny akumulátory pro německé ponorky.

Období socialistické Jugoslávie

Po roce 1945 byl původní podnik znárodněn a značně rozšířen. Původní kombinát dostával suroviny z celkem devíti dolů, které se nacházely v jeho blízkosti. Nové slévárny pak byly zbudovány ve Zvečanu a Kosovské Mitrovici. Pro jugoslávskou vládu, která během prvního pětiletého plánu zamýšlela zprůmyslnit celou zemi, byl podnik v nerozvinutém Kosovu přímo klíčový. Proto byly investovány značné prostředky do jeho rozvoje. V jugoslávských novinách byly časté příběhy o údernících z dolů v Trepči.^[5] Nové závody byly budovány v letech 1950 až 1952.^[6] V druhém plánu měl význam rozvoje Trepči i regionální rozměr, neboť umožnil industrializaci Kosova, které bylo po druhé světové válce periferní a silně nerozvinutou oblastí.^[7]

Po jistou dobu představoval jeho ekonomický výkon až 70 % hrubého domácího produktu celé autonomní oblasti.^[zdroj?] Před rozpadem země zaměstnávala Trepča 22 000 lidí. Zahrnoval čtyřicet závodů a některé se nacházely i mimo Kosovo, například v Černé Hoře.

Vysoký počet pracovníků znamenal pro nedaleká města Zvečan a Kosovska Mitrovica nebývalý růst z ekonomického i populačního hlediska. Ve snaze propagovat mnohonárodnost používal někdy celý podnik označení Trepç̌a odkazující na srbský i albánský pravopis dohromady.

Přestože se jednalo o ohromný podnik, byl ve své podstatě ztrátový a technologicky zastaralý. Jugoslávská vláda ani samotný kombinát Trepča nebyl finančně schopen modernizovat provoz a uskutečnit nezbytné investice.^[8]

Do roku 1990 se těžba prováděla na patnácti těžebních patrech, tedy až do hloubky 745 metrů. Roční produkce se pohybovala okolo půl milionu tunel. Nejvyšší množství rudy bylo vyprodukováno v roce 1984, a to 705 000 tun. Ke konci existence Jugoslávie se zvyšovala těžba železné rudy a klesala mírně těžba zinku. V roce 1985 byla Trepča největším závodem svého druhu v Evropě^[2] a pátým na světě. Produkty z místního kombinátu byly vyváženy do celého světa.^[2]

Důl, resp. jeho pracovní kolektiv, byl nositelem cena AVNOJe.^[9] Při kombinátu bylo zřízeno také muzeum s bohatými sbírkami nalezených minerálů.^[2]

Stávka, rozpad země a válka

V únoru 1989 zde došlo ke stávce horníků^[10], která se jako generální stávka rozšířila na území celého Kosova. Následně federální vláda rozhodla o vyhlášení výjimečného stavu.^[11] Do autonomní oblasti byla vyslána armáda stávka byla rozpuštěna silou.^[12] Stávka rezonovala v celé jugoslávské společnosti; zatímco političtí představitelé Slovinska a Chorvatska vyjádřili podporu stávkujícím^[13]<^[14], v Bělehradě se demonstrovalo proti stávce. Po následném faktickém zrušení kosovské autonomie byla přijímána politická rozhodnutí o chodu podniku, a to i v sestavách pracovníků v dole, což vedlo k tomu, že řada horníků a jiných pracujících albánské národnosti byla propuštěna.^[2] Nespokojenost mezi místními byla patrná již dlouhodobě, kdy bylo používáno oblíbené jugoslávské heslo v podobě Trepča pracuje a Bělehrad se staví (srbsky Trepča radi a Beograd se gradi).^[2]

V 90. letech 20. století komplex, především jeho jižní část, chátrala. Slobodan Milošević jmenoval za vedoucího závodu Novaka Bjeliće; pokus o privatizaci podniku nebyl úspěšný. Došlo k jeho postupné destrukci a také rozkradení vybavení. Tyto skutečnosti měly za následek kontaminaci životního prostředí používanými chemikáliemi. Vykradeno bylo také podnikové muzeum s řadou vzácných minerálů.

V roce 1999 zde docházelo ke střetům mezi srbskými a albánskými ozbrojenci. O rok později byl kombinát uzavřen. Příchod mezinárodní správy UNMIK zde doprovázel chaos a další plundrování areálu. V oblastech, které drželi srbští ozbrojenci nicméně provoz závodu pokračoval. Těžba probíhala v 9 z 14 dolů, v 6 z 8 flotačních závodech, v 1 ze dvou metalurgických podniků a v provozu bylo 9 ze 17 továren, čímž bylo možné udržet 70 % kapacity podniku v provozu. Toto bylo uskutečněno proti rozhodnutí UNMIK, což následně donutilo představitele mezinárodní správy odpojit severní část dolů od elektřiny; následně byla z centrálního Srbska zavedeno alternativní vedení, které umožnilo udržet závod v provozu. Vzhledem k očekávánému vniknutí do areálu ze strany UNMIK pracovníci závodu provizorně areál opevnili. Dne 14. srpna 2000 američtí vojáci obsadili severní část areálu.

V roce 2001 byly odhadnuty zásoby rud na 29 milionů tun, z čehož bylo 3,4 až 3,45 % (téměř milion tun) olova, dále 2,23 % až 2,36 % tun zinku a 74 to 81 g/t zlata.

V roce 1999 byly v lokalitách Žitkovac, Kablare a Česmin Lug vytvořeny uprchlické tábory. Umístěni sem byli Romové, Aškalové a Balkánští Egypťané. Pobývalo zde 300 romských rodin. V roce 2001 byl provoz tábora Česmin Lug převeden na dočasnou správu OSN (UNMIK). V červnu až říjnu 2004 bylo zjištěno Světovou zdravotnickou organizací, že třetina dětí, které zde pobývali měla po vyšetření zvýšenou hladinu olova v krvi. U dvanácti dětí se jednalo o velmi vysoké množství olova. WHO následně žádala o urgentní přemístění rodin. V roce 2006 byly tábory uzavřeny. Následně byl postaven náhradní tábor nedaleko za pomoci západoevropských zemí. Ten se však ukázal být také zamořený toxickými látkami a byl uzavřen v roce 2010.

Trepča v nezávislém Kosovu

Již před vyhlášením nezávislosti Kosova v roce 2008 se důl stal předmětem sporů mezi vládou v Bělehradě a vládou v Prištině.^[15] Po jistou dobu byl rozdělen mezi dvě firmy; Trepča sever, který spravovali Srbové, a Trepča jih, který měl albánské vedení.

Celý komplex trpí zastaralostí používaného vybavení a poškozuje životní prostředí v povodí řeky Ibar. Předpokládá se, že do dolu by bylo nezbytné investovat několik milionů USD v průběhu následujících let, tak aby bylo možné celý komplex znovu zprovoznit v plné kapacitě. Jižní část Trepči dostala pod správu po UNMIKu Kosovská privatizační agentura. V roce 2005 došlo k havárii, kterou se podařilo napravit až po několika letech. V témže roce zde byl po válce obnoven částečně provoz.^[16]

Přestože do války v Kosovu byla pilířem hospodářství autonomní oblasti, nikdy se nepodařilo obnovit provoz Trepči v rozsahu, aby bylo možné její roli navrátit.^[17] Vinu na této skutečnosti kromě války a zastaralosti areálu ale také nese změna hospodářské struktury v regionu a odklon od průmyslu a příklon k hospodářsví služeb. Značné jsou také nahromaděné ekologické škody, které celý kombinát v minulosti způsobil.^[16]

V roce 2017 byla v provozu také severní část celého podniku a závody ve městě Leposavić. Dnes obě části Trepči zaměstnávají každá okolo tisíce pracovníků (na severu srbských a na jihu albánských).^[18]

V roce 2019 byla Trepča zapsána jako akciová společnost^[19] O tři roky později bylo její vlastnictví následující: z 80 % kosovská vláda a z 20 % zaměstnanci podniku.^[17] Tuto strukturu předpokládal zákon, který přijala Skupština Kosova v roce 2016. Tento krok byl kritizován ze strany srbské vlády.

Těžba probíhala v dole Stari Trg a dále v dole Novo Brdo; zinková ruda se vyvážela na evropské trhy.^[17] Množství vytěžené rudy se v 3. dekádě 21. století pomalu zvyšovalo a v roce 2022 mělo dle plánů překročit 200 000 tun.^[17] Tehdy se důl začal dostávat také do černých čísel.

Těžba

V kombinátu byly těženy a zpracovávány olověné a zinkové rudy. Těžila se také železná ruda a zlato. Byla největším dolem na galenit v tehdejší Jugoslávii. Našlo se zde několik desítek druhů rud a minerálů.

Před rozpadem Jugoslávie byla produkce rud následující:

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Trepča na německé Wikipedii, Trepča (rudnik) na chorvatské Wikipedii, Trepča (rudnik) na srbské Wikipedii a Trepča Mines na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Trepča na Wikimedia Commons
• Informace o dole na stránkách sberatelmineralu.cz