Nespisovný mluvený projev

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.

Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Nespisovný mluvený projev je zcela přirozenou součástí každého živého jazyka, český jazyk nevyjímaje. Při všech veřejných projevech (ať už ústních nebo i písemných) není příliš vhodné toto nespisovné vyjadřování používat.

Nespisovné vyjadřování ve veřejném projevu

Nespisovné vyjadřování v rozhlase

Spisovný jazyk (např. spisovná čeština) je nejdůležitější útvar národního jazyka. Užívá se k dorozumívání pro všechny generace ve všech regionech státu a ve všech sférách veřejné komunikace. Sjednocuje národ, užívá se k šíření kulturních a civilizačních potřeb, tvoří složku národní prestiže a umožňuje podílet se na kulturním dění.

Zdrojem normy spisovného jazyka je jazykové povědomí vzdělaných uživatelů, kteří jsou loajální ke spisovnému jazyku (učitelé, vědci, novináři, politikové – zkrátka lidé, kteří užívají jazyk profesionálně ve veřejné komunikaci).

Při užívání spisovného jazyka v médiích záleží na formálních a neformálních pořadech. Spisovný jazyk by měl být samozřejmostí ve formálních pořadech. Mezi ty patří zpravodajství, komentáře, politické projevy, odborné přednášky, tedy texty předem připravené v redakcích. V těchto typech pořadů by měli rozhlasoví profesionálové užívat jazyk spisovný, mají totiž velký vliv na širokou veřejnost. Naproti tomu zábavně informativní pořady (neformální, ve kterých není jazyková forma v popředí pozornosti) jsou typické jistou benevolencí z hlediska výběru slov, objevují se zde vulgarismy, nespisovné tvary, ráz řeči bývá mnohdy neformální a důvěrný. Někteří posluchači v tom však vidí jistý půvab, ale jsou i tací, pro které je tento způsob vyjadřování naprosto nepřijatelný.

Rozhlas samozřejmě stojí na lidské řeči a ta je v něm nepředstavitelně různorodá a nelze ji celkově charakterizovat. Každý typ pořadu má svůj specifický typ řeči. V některých pořadech je spisovný jazyk nezbytností, v jiných, především pro mladé posluchače, se vyžaduje jazyk uvolněný a „cool“. Jinak to ani nejde, pokud nechceme, aby bylo rozhlasové vysílání jen pouhým oficiálním sdělovacím prostředkem. Posluchači jsou různí a každý mluví trochu jinak.

Rozdíl je také mezi profesionálními zaměstnanci rádia a přizvanými hosty. Zatímco od hlasatele se očekává kultivovaná, plynulá, spisovná řeč, u hostů tomu tak být nemusí. Mezi hosty totiž může patřit kdokoli – od politika přes herce až po obyčejné lidi z „davu“. Setkáváme se tedy i s běžně mluveným jazykem a s citovým zaujetím.

Dále také musíme počítat s tím, že u pořadů typu besed a diskusí s větším počtem účastníků bude každý z nich mluvit trochu jinak (zcela spisovně, kombinovaně, obecnou češtinou).

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.