Morfologická typologie jazyků

Je navrženo přejmenování tohoto článku na nový název Strukturní typologie

Odsud pak na nový název bude přesměrováno. K návrhu se můžete vyjádřit v diskusi.

---

Komentář k návrhu: Nejsem si jist z jakého místa pochází označení Skaličkovy typologie jako „morfologické“. Autor ji tak sám nenazývá.

Takový název je nevhodný především proto, že pojmenovávaná typologie nezasahuje pouze rovinu morfologickou (ač na té buduje především) nýbrž i syntaktickou, popř. morfonologickou.

Jako „strukturní typologii“ ji nazývá prof. Čermák (Viz ČERMÁK, František: Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. 4. dopl. vyd. Praha 2020, s. 229.). Domnívám se, že mnohem lépe vystihuje podstatu této typologie.

Morfologická typologie jazyků je třídění přirozených jazyků podle toho, jaké prostředky používají pro vyjádření gramatických funkcí, rozpracované Vladimírem Skaličkou. Ten jazyky dělí na:^[1]

• Izolační – nepoužívají žádné afixy, gramatické funkce se vyjadřují pomocí slovosledu, nová pojmenování se tvoří skládáním slov (ale nikoliv kompozicí). Např. francouzština, angličtina.
• aglutinační – vyznačují se velkým inventářem afixů, které se připojují ke kořeni. Tyto jednotlivé segmenty (afixy) obvykle nesou jednu gramatickou informaci (žádný z nich není redundantní). Např. turečtina, maďarština.
• flektivní (flexivní) – gramatické kategorie jsou vyjadřovány pomocí obměny afixů (flexe). Nejčastěji se tak děje skrze gramatické sufixy (koncovky). Typické pro tento typ je kumulace gramatických informací v jednom morfu – kupř.: morf |a| ve slově žena nese informace o třech gram. kategoriích – čísle, pádu a rodu. Např. slovanské jazyky, latina, klasická řečtina.
• polysyntetické – tyto jazyky se vyznačují absencí flexe (podobně jako izolační). Charakteristickým způsobem slovotvorby je kompozice. Nejvýrazněji se projevuje v čínštině, z evropských jazyků pak v němčině a v dalších germánských jazycích.
• Introflektivní (introflexivní) – ze všech typů (konstruktů) nejslabší. K vyjadřování gram. informací používá vnitřní flexi – kupř. kategorie čísla u něm. Vater – Väter je signalizována hláskovou změnou vně kořene. Nejvýrazněji se projevuje v hebrejštině a arabštině. Poté i v keltských a germánských jazycích.

V tomto pojetí se nepřekrývá pojem analytické a izolační jazyky. Označení „izolační“ je vyhrazeno amorfním jazykům, které vůbec nevyužívají afixy. Syntetické a analytické jazyky jsou řazeny mezi jazyky flektivní, kam patří i jazyky introflektivní.^[zdroj?]

Alternativní přístupy

Mnozí lingvisté upozorňují na to, že jazyky obvykle vykazují znaky více morfologických typů. Jednotlivé typy jsou proto často označovány za ideální konstrukty a zařazení jednotlivých jazyků do těchto typů je dáno rysy, které v něm převládají, téměř žádný jazyk nepředstavuje čistý typ. Proto by se spíše než o klasifikaci jazyků mělo jednat o klasifikaci jejich morfologicko-gramatických prostředků.

V průběhu vývoje jazyků rovněž dochází ke změnám – mnohé indoevropské jazyky ve značné míře opustily flektivnost (zvlášť angličtina nese mnohé rysy flexivního typu), v některých ugrofinských jazycích (finština, maďarština) se naopak aglutinace proměňuje ve flektivnost, čínština se z typu amorfního mění na typ aglutinační.^[zdroj?]

Analytické jazyky

Analytické jazyky, též nazývané izolační, vyjadřují gramatické funkce především dodávanými pomocnými slovy (např. předložkami). Typickým analytickým jazykem je např. angličtina či švédština.

V amorfních jazycích existují jen kořenové morfémy, afixy neexistují. Kořenové morfémy jsou většinou jednoslabičné a slova tak splývají se slabikou (pokud se nehledí na složená slova). Velkou roli v odlišení různých morfémů hraje intonace (každý morfém má vedle svého hláskového složení i určitý daný tón). Gramatické vztahy jsou v těchto jazycích určeny pouze slovosledem a pomocnými slovy, nová slova lze tvořit jedině skládáním. Amorfních jazyků je velmi malé množství, patří mezi ně vietnamština, barmština a některé súdánské jazyky; amorfním jazykem byla i stará (ne dnešní) čínština.

Syntetické jazyky

Syntetické jazyky, nazývané také afigující, jsou charakteristické užíváním afixů a rozvinutou flexí – skloňováním a časováním.

Aglutinační jazyky se vyznačují hromaděním (aglutinací) afixů (především přípon), z nichž každá má jen jednu funkci, vyjadřuje jen jednu gramatickou kategorii. Většina jazyků světa patří k aglutinačnímu typu (v Evropě např. baskičtina, maďarština, finština, maltština, turečtina); dnešní čínština stojí na rozhraní mezi typem amorfním a aglutinačním.

Aglutinační typ je velmi rozšířený, je v něm také velká pestrost užívání afixů: některé jazyky užívají jen přípony (sufixy), některé převážně předpony (prefixy). V některých aglutinačních jazycích dosahuje užívání přípon značné míry, ke slovu majícímu funkci slovesa se ke kořenovému morfému připojuje značné množství přípon označujících větné funkce, takže jedno slovo v takovém jazyce odpovídá celé větě v jiných jazycích (takový typ se nazývá inkorporující či polysyntetický, patří k němu většina indiánských jazyků Ameriky, inuitština, čukotština, kamčatština a další).

Flektivní jazyky využívají afixy (především koncovky), které vyjadřují více gramatických funkcí naráz. K tomuto typu patří mnohé indoevropské jazyky včetně slovanských, kam náleží i čeština.

Introflektivní jazyky vkládají při flexi afixy doprostřed kořenového morfému, resp. ke změnám při flexi dochází v rámci kořene. K tomuto typu náleží afroasijské (arabština, hebrejština, amharština, somálština a další).

Rozdíly mezi aglutinačním a flektivním typem

1. V aglutinačních jazycích jsou přípony volně připojeny (aglutinovány; agglutinare = lat. přilepovat) ke kořenovému morfému, na jejich rozhraní nedochází k hláskovým změnám, takže jsou afixy snadno identifikovatelné (turecké ev-ler-in), ve flektivních jazycích afixy s kořenovým morfémem často splývají a vnitřní stavba slova je pak pro neodborníka neprůhledná (např. slovo měsíc obsahuje mj. zdrobňovací příponu -ko- (předslovansky mēs-en-ko)).
2. V aglutinačních jazycích je každá gramatická kategorie vyjádřena jednou příponou, je-li třeba vyjádřit v jednom slově více kategorií, musí se připojit za kořenový morfém odpovídající počet přípon (v tureckém ev-ler-in označuje afix -ler- množné číslo a afix -in- genitiv (resp. jeho obdobu)). Ve flektivních jazycích je několik kategorií vyjádřeno jednou příponou (např. v českém dom-ů označuje přípona -ů jak množné číslo, tak genitiv; u sloves je množství kategorií v jedné příponě ještě větší); takové splývání kategorií do jedné přípony se nazývá fúze (proto se flektivní jazyky také nazývají fúzní jazyky).
3. V aglutinačních jazycích je každá gramatická kategorie vyjádřena vždy jedním stejným afixem (např. v turečtině -ler- pro množné číslo (nebo lar v závislosti na harmonii)), naproti tomu ve flektivních jazycích bývá tatáž kategorie vyjádřena několika různými afixy (např. v češtině se 1. pád množného čísla podstatných jmen vyjadřuje celkem 8 příponami: -i, -y, -é, -ové, -e, -a, -ata, -í).
4. V aglutinačních jazycích je kořenový morfém neměnný, ve flektivních jazycích v něm dochází ke změnám (obměnám, např. česky při-nes-u vs. pří-nos, řecky tem-nō (řežu) vs. tom-os (řez), arabsky kit-āb (kniha) vs. kut-ub (knihy)).

Jazykový typ v češtině

Čeština se řadí k flektivnímu typu, převládá v ní flektivní princip. Tento jazyk má bohatě rozvinuté skloňování a časování, kde jediná koncovka vyjadřuje více mluvnických kategorií (pád, číslo; osobu, čas aj.).

Analytický princip existuje souběžně, např. v používání předložek ve spojení s určitými pády či při tvoření některých mluvnických kategorií (minulý čas, opisné pasivum, opisné stupňování aj.).

Aglutinační princip se projevuje zejména při odvozování slov předponami a příponami. Tomuto principu blízké je i používání by při tvoření podmiňovacího způsobu. Dále spojka -li (např. Nakoupil, měl-li peníze.) funguje jako aglutinační afix gramatické kategorie nejistoty.

Změny samohlásek v kmeni slov (střídy; např. kráva – krav, vezu – vozím) lze považovat za projev introflexe.

Odkazy

Reference

Literatura

• SKALIČKA, Vladimír: Typ češtiny. Praha 1951.
• ČERMÁK, František, 1994. Jazyk a jazykověda. 1. vyd. Praha: Pražská imaginace. ISBN 80-7110-149-4. 
• ČERNÝ, Jiří, 1998. Úvod studia jazyka. 1. vyd. Olomouc: Rubico. ISBN 80-85839-24-5. 
• ERHART, A., 1962. Úvod do jazykovědy. Praha: (vysokoškolské skriptum). 
• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (ed.)., 2002. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Lidové noviny. ISBN 80-7106-484-X. 

Související články

• Typologická klasifikace jazyků