Josef Lasser von Zollheim
Josef Lasser von Zollheim | |
---|---|
Ministr spravedlnosti Rakouského císařství | |
Ve funkci: 20. října 1860 – 4. února 1861 | |
Panovník | František Josef I. |
Předseda vlády | Johann Bernhard von Rechberg |
Předchůdce | Franz Nadasdy |
Nástupce | Adolf von Pratobevera |
Ministr politické správy Rakouského císařství | |
Ve funkci: 4. února 1861 – 27. července 1865 | |
Panovník | František Josef I. |
Předseda vlády | arcivévoda Rainer Ferdinand |
Předchůdce | nový rezort |
Nástupce | Richard Belcredi[1] |
6. ministr vnitra Předlitavska | |
Ve funkci: 26. listopadu 1871 – 4. července 1878 | |
Panovník | František Josef I. |
Předseda vlády | Adolf Auersperg |
Předchůdce | August von Wehli |
Nástupce | Adolf von Auersperg |
Poslanec Frankfurtského parlamentu | |
Ve funkci: 1848 – 1848 | |
Poslanec Říšského sněmu | |
Ve funkci: 1848 – 1849 | |
Poslanec Říšské rady | |
Ve funkci: 1861 – 1873 | |
Panovník | František Josef I. |
Doživotní člen rakouské Panské sněmovny | |
Ve funkci: 1878 – 19. listopadu 1879 | |
Panovník | František Josef I. |
Stranická příslušnost | |
Členství | Ústavní strana |
Narození | 30. září 1814 Strobl Rakouské císařství Rakouské císařství |
Úmrtí | 19. listopadu 1879 Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko |
Alma mater | Vídeňská univerzita |
Profese | právník, politik a státní úředník |
Commons | Josef Lasser von Zollheim |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Josef Lasser von Zollheim, plným jménem Josef Anton Lasser Freiherr von Zollheim (30. září 1814 Strobl – 19. listopadu 1879 Vídeň), byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státní úředník a politik, v letech 1860–1861 ministr spravedlnosti Rakouského císařství, pak v letech 1861–1865 ministr politické správy Rakouského císařství a v období let 1871–1878 ministr vnitra Předlitavska, významný politik Ústavní strany.
Biografie
Mládí a veřejná činnost v letech 1848–1849
Vystudoval právo na Vídeňské univerzitě. Roku 1838 získal titul doktora práv a následujícího roku nastoupil do státních služeb. V roce 1848 byl zvolen poslancem celoněmeckého Frankfurtského parlamentu i rakouského Říšského sněmu. Vybral si ovšem mandát na Říšském sněmu (podle jiného zdroje byl až do roku 1849 i členem Frankfurtského parlamentu[2]), kde patřil k liberální levici. Podílel se na legislativě ohledně zrušení poddanství a prosadil finanční odškodnění pozemkových vlastníků za zrušení roboty, čímž korigoval radikální návrhy Hanse Kudlicha. Zapojil se i do debat o nové ústavě, přičemž na podzim 1848 představoval jednoho z předáků středového uskupení poslanců, kteří odmítali předrevoluční poměry ale i výstřelky liberálních radikálů. V státoprávních otázkách náležel k centralistům, tedy odmítal rozvolnění Rakouska podle regionálního či etnického principu.[3][4]
Na rakouský ústavodárný Říšský sněm byl zvolen ve volbách roku 1848. Zastupoval volební obvod Werfen v Salcbursku. Uvádí se jako aktuár dvorní komory.[5] Patřil ke sněmovní levici.[6]
Státním úředníkem za neoabsolutismu
Ihned po rozpuštění Říšského sněmu (takzvaný Kroměřížský sněm) v březnu 1849 nastoupil jako státní úředník na ministerstvo vnitra, kde působil po celé období bachovského neoabsolutismu. Patřil mezi hlavní spolupracovníky Alexandera Bacha a podílel se na reformách obecní správy a samosprávy. Byl také aktivní v komisi pro rozšíření města Vídně.[4][7]
Rakouským a předlitavským ministrem
Po obnovení ústavnosti (Říjnový diplom) usedl 20. října 1860 do vlády Johanna Rechberga jako ministr spravedlnosti Rakouského císařství (podle jiných zdrojů jen jako ministr bez portfeje[4]). Na tomto postu setrval do 4. února 1861. V následné vládě Rainera Ferdinanda Habsbursko-Lotrinského se pak stal ministrem politické správy Rakouského císařství a na tomto postu setrval do 27. července 1865.[8] Jiné zdroje zase uvádějí, že až do roku 1865 byl ministrem spravedlnosti.[2] V roce 1865 každopádně podal demisi na ministerský post a byl penzionován.[4]
Byl členem německé liberální Ústavní strany. V letech 1868–1870 zastával funkci místodržícího Tyrolska. Zde ovšem jeho liberální, pokrokářské a antiklerikální koncepce byly ostře odmítány konzervativně orientovaným Tyrolským zemským sněmem.[4] Kromě toho dlouhodobě zasedal jako poslanec Říšské rady. Nastoupil do ní již v roce 1861 (za Salcbursko, kurie tržních obcí, obvod Zell am See, Saalfelden, Mittersill, Lofer, Taxenbach). V Říšské radě byl poslancem i v následujícím funkčním období 1867–1870 (Salcbursko, kurie venkovských obcí), 1870–1871 (Salcbursko) a 1871–1873 (nyní již za Horní Rakousy, kurie velkostatkářská).[9]
26. listopadu 1871 se stal ministrem vnitra Předlitavska ve vládě Adolfa von Auersperga. Na této pozici setrval do 4. července 1878.[10] Jeho vliv ve vládě byl velký. Odpůrci dokonce Auerspergův kabinent nazývali Lasserovou vládou.[4]
V roce 1878 se stal doživotním členem Panské sněmovny.[4]
Odkazy
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Lasser von Zollheim na Wikimedia Commons
Reference
- ↑ Jako předseda ministerské konference a státní ministr měl Belcredi na zodpovědnost mimo jiné i portfolio vnitřní politické správy.
- ↑ a b Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 679.
- ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 58, 72, 75.
- ↑ a b c d e f g Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 5. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Lasser von Zollheim, Josef Frh. (1814-1879), Politiker und Jurist, s. 35. (německy)
- ↑ Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy)
- ↑ Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-10.
- ↑ Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 112.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 585.
- ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 587.